Zákon rozeznává tři způsoby uznání dluhu, a to:
- výslovné písemné uznání dluhu
- uznání dluhu placením úroků a
- uznání dluhu částečným plněním.
Pokud dlužník uzná dluh, zakládá tím vyvratitelnou právní domněnku, že dluh trvá a leží na něm důkazní břemeno tyto skutečnosti případně vyvrátit, tedy například tvrdit, že dluh například vůbec nevznikl nebo již netrvá. Současně má uznání dluhu účinky na běh promlčecí lhůty, přičemž právo věřitele se uznáním dluhu promlčí za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo.
Uznat lze i dluh již promlčený, ale v tomto případě se vyžaduje písemná forma. Z písemného uznání dluhu musí být patrno, jaký dluh se v něm uznává a do jaké výše, ideálně jaký byl původní dluh, jakou částku již dlužník uhradil a do kdy má či měla být dluh splacen. Musí také obsahovat příslib dlužníka dluh zaplatit. Nebude-li splňovat všechny náležitosti, může být soudem posouzen jako změna smlouvy
Většinou nepůsobí větší problémy písemné uznání dluhu, je-li sepsáno řádně, ale pozor si dejte na uznání dluhu placením úroků nebo částečným plněním. Konkludentně (tedy ne písemně, ale na základě chování dlužníka) nelze uznat dluh v případě, kdy pohledávka věřitele je již promlčena. Případné plnění úroků či částečné plnění dluhu sice i v tomto případě povede k zániku příslušné části dluhu, nicméně nepovede k uznání dluhu. Ani placení úroků samo o sobě neznamená, že dlužník uznává dluh. Dá-li dlužník při placení úroků najevo, že dluh neuznává, tak placení úroku k uznání jistiny nepovede, pasivita dlužníka je ale většinou znamením, že dluh uznává. Obecně platí, že pokud dlužník splácí částečně svůj dluh bez toho, že zpochybní zbytek dluhu a ani z dalších okolností nevyplyne, že s dluhem v dané výši nesouhlasí, uznává dluh v celé jeho výši.
Ani jednostranné započtení, které pro svou neplatnost nevedlo k zániku vzájemných pohledávek, není samo o sobě uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 nebo § 2054 o. z.